Bylo 20. ledna a to pro mě znamenalo poslední den výstavy Theodora Pištěka.
Chystala jsem se na ní už dlouho, ale nějak se nenašel čas. Až to vědomí, že je
poslední den, mě nakoplo se obléknout, napsat Anežce, vzít foťák a vyrazit do
Národní Galerie. Když jsem si vystály kilometrovou frontu, koupily lístky,
kabáty si hodily do šatny, vyšly všechny schody, co jsme měly, zarazila nás
tuna lidí v přední části výstavy. Asi i ostatní potřebovali stejné
nakopnutí od posledního dne jako já. Takže jsme přeskočili první část
s tím, že se tam na konci vrátíme.
A začaly jsme...
"Kde budu žít příště"
Máte pocit, jako byste koukali do obrovského komínu nahoře a
do hluboké jámy pod vámi. Celé je to způsobeno optickým klamem zrcadel, které
jsou na stropě i na podlaze. Skvostné.
Ale nemůžu říct, že by mi z té propasti nebylo špatně.
"Autoportrét" a "Rodinný portrét"
Naprosto mě dostalo jak realisticky vypadá to zmuchlání
papíru a látky. Toto jeho „období“ se mi líbilo asi ze všech nejvíc. Je to realistické,
přesto neuvěřitelně zajímavé. Takový věci mám ráda.
Napravo je "Motýl" ze součástek od motoru. Jak byste vy využili nepotřebný motor?
Měly jsme se koukat do televize, kde jsme byly vidět my a
ostatní se na nás mohli dívat venku na další televizi. Vtipné pojetí vlastního
portrétu. Lidstvo vždycky bude televize fascinovat.
Na této krajině jsem si zamilovala ty kaluže. Kdybych
nestála v malé místnosti se spoustou lidí, myslela bych si, že je to
realita.
miluju hru světel a tvarů
"Ecce homo"
klasická klasika
Mísí se tam jeho různáobdobí.
Člověk, motor, závody, roztrhání, mírná inspirace Dalím...
Tahle výstava mě hodně bavila. Byla různorodá, ale přesto měla určitý řád. Přenesli jsme se v ní přes motory k abstrakci až ke krajině. Lidé na nás koukali polonazí i zahalení do látek nebo balících papírů. Motory byly součástí obrazů i samostatné exponáty. Přímky letěly do nekonečna a některé tvary vůbec nedávaly smysl. Obrazy byly roztrhané a přesto nebyly.
Chci víc takovýchto výstav.
Žádné komentáře:
Okomentovat