středa 6. března 2013

First day of Spring

Ano, vím, že oficiální jako je až 21.března. Ale.Velké ale, já jaro posuzuji podle počasí, nálady a samozřejmě počasí. A jakmile si vezmu koženou bundičku, začíná pro mě jaro. Stejně to mám s converskami, prostě pro mě znamenají jaro. No a pro mám jaro už od soboty.
V sobotu ráno jsem se probudila a u kamarádky a hned mě ozářilo slunce. Jaro. Radovaly jsme se. Přiběhla jsem domů, hodila na sebe bundičku a černý conversky a spěchala za Dori s Luckou. K jarnímu slunci taky neodmyslitelně patří brýle a tak jsem vytáhla svoje letecký. Bylo nám krásně. Procházely jsme se po Kinského zahradách, zpívaly (některé falešně :))), poskakovaly, fotily se.... Prostě a jednoduše jsem si užívaly to sluníčko a jeho energii. Konečně je to tady!














zaskočily jsme taky na makronky
tropické ovoce a maliny*


 sukně: Skotsko  svetřík: Pimpkie  silonky: HM  bundička: New Yorker  kabelka: E.Caprice  tenisky: Converse  baret: HM  brýle: Ray Ban  prstýnek: HM

pondělí 18. února 2013

Přímo pod Mont Blanc(em)

Byly jarní prázdniny a to pro mě znamená pořádný hory. Takže Francie. Juhuuu. A rovnou čtrnáct dní. No jo, zařídila jsem si prázdniny ještě o týden delší a lenošila jsem si v Alpách. Teda "lenošila".Byla to makačka, nemyslete si. Ono se řekne čtrnáct dní, ale na horách je to skoro jako věčnost. Na lyžáky se zpravidla jezdí na 4-5 dní, kvůli náročnosti. A já dva týdny. Ale bylo to super. Nemůžu říct, že jsem odpočatá, bylo to náročný, to né, že ne. Ale jsem "vyrelaxovaná" nebo jak se to říká. Utekla jsem výru velkoměsta a můžu přiznat, že mi už chybí. Hodně. Jsem holt městský typ. A taky moc nejsem na stereotypy a ty jsem tady měla prakticky pořád. Ráno buzení (vstávala jsem jako poslední, protože potřebuju takové to dlouhé protahování a připravování se na vylezení z postele), sprcha, snídaně (bageta se kiri/slaným máslem + džus), obléct se, zcivilizování, nastavit Ipod, ranní fotka pro kamarádku, snb boty/lyžáky, svah, oběd, svah, sprcha/vana, počítač/kniha, večeře, rodinná konverzace/film/skype/kniha...., spát. A znova a znova a znova. Jasně, že v Praze žiji přes týden taky ve stereotypech, ale aspoň se dají dny od sebe rozlišit. Tady ne. Takže už hurá Praho!*





 bonjour monsieur Blanc 

 rampouchy a rampouchy





 14 dní na Instagramu



středa 13. února 2013

Na kopci

Zhruba před měsícem jsem psala o restauraci Na konci, teď se přesouvám Na kopec, k jejímu dvojčeti. A je to přesně tak, jsou jako dvojčata. Avšak dvojvaječná. Cítíte v nich stejnou atmosféru a přece jen víte, že se v něčem liší. Styl kuchyně je podobný, ale Konec je mi osobně sympatičtější. Na kopci jsou na stěnách tapety z fotek majitelů a Na konci překrásný linoryt  Opět stejné, ale jiné. Stejně jako dvojčata. Tyto dvě restaurace mi čím dál víc připomínají moje dvě kamarádky, Anežku a Amálku. Jsou něčím tak moc stejné, ale v mnoha ohledech rozdílné. Je to zvláštní. A hodně mě to baví.

Začala jsem předkrmem z bůvolí mozzarelly, avokádem a tataráčkem z rajčat a byla jsem unešena. Obecně zbožňuji rajčata a caprese je asi moje nejoblíbenější jídlo. No a doplněné o avokádo je to ještě lepší. A navíc jíme i očima ne? A já mám hrozně ráda tyhle mini úpravy na kraji talíře, nejlépe s kapičkami nebo jinýma blbostma okolo. Pokračovala jsem pečeným filetem s candáta na ragout z černé čočky a bramborovými rosti. Nebudu lhát a řeknu, že jsem se na tohle jídlo moc těšila a na závěr mě docela zklamalo. Čočka byla výborná a měla jsem ji poprvé, znala jsem jen tu klasickou a pak červenou. Bramborové rosti bylo taky moc fajn, ale ryba. No nevím. Z počátku mi přišla moc dobrá, ale potom jen si na ní dala omáčku a teda nic. Nechutnala mi. Posléze jsem zjistila že to bylo tou omáčkou, nepamatuji si co v ní bylo, jen vím že bych si ji znovu nedala. Ale každý má jiné chutě, takže klidně zkoušejte. A celé jsem to zakončila višňovým cheesecakem a skvělou horkou čokoládou. Odkoukala jsem ji od bráchy, který ji měl jako "předkrm" a můžu směle doporučit, teda i ten cheesecake.




 tapeta z fotek. skvělá inspirace












 sako: ZARA  sukně: New Yorker  triko: HM  přívěsek: Promod  čelenka: ZARA  psaníčko: HM  boty: Pepe Jeans  náramky: HM





pátek 8. února 2013

Leather everywhere

Poslední dobou jsem si hrozně oblíbila kožené/koženkové kousky.
Začalo to někdy na konci léta, kdy jsem opět vytáhla svou koženou bundu, kterou jsem nikdy moc nenosila. Ale na podzim jsem se jí nemohla nabažit. A tak i když už začínalo být chladnou, nosila jsem pod ní svetry. No a když byla pořádná "zima" (chápejte podzimní chladná rána) navlíkla jsem si svetr, džínovou bundičku na ně svojí oblíbenou koženou a korunovala jsem to šátkem čí šálo. A bylo mi krásně.
A právě tento podzim jsem taky začala toužit po kožené/koženkové sukni. Nejlépe ještě skládané a do pasu. Ale nikde nic.Byla jsem smutná, ale nepřestávala jsem doufat. Potom o podzimních prázdninách, když jsem jela za kamarádkou do Berlína, se stal zázrak. Procházely jsme obchody a nikde nic. Až když jsme byly úplně uchozený a hladový, našly jsme vedle pizzerie Gina Tricot. A moje sukně visela hned naproti vchodu. Byla to láska na první pohled. Koženková, skládaná do pasu. Naprosto dokonalá. A pořád se jí nemůžu nabažit.
Další v pořadí je ZARA tričko (na fotkách). Před vánocemi jsme si z babičkou udělaly krásnej den a zašly jsme nakupovat do ZARY. Našla jsem si tam geniální indiánsko-frlitrovanou-korálkovou sukni a k ní tohle tričko. Kožený rukávy, kapsička a tmavé červené víno. Další nutnost do mého šatníku.
A konečně šortky. Ještě před 14 dny jsem si myslela, že kožené šortky nejsou nic pro mě. Vídala jsem je sice dost často na lookbooku a jiný style stránkách, ale prostě ne, já se na to nehodím. Až jsem jednou procházela povánoční slevy. Dvěstěpade. No dobře zkusím to. A můžu prohlásit, že bych nenosila už nic jinýho.

LOOKBOOK


PS: hledám další a další leather must have






šortky: New Yorker  triko: ZARA  nadkolenky: HM  náhrdelník: Promod  prstýnek: HM  boty: Pepe Jeans

pondělí 4. února 2013

Theodor Pištěk


Bylo 20. ledna a to pro mě znamenalo poslední den výstavy Theodora Pištěka. Chystala jsem se na ní už dlouho, ale nějak se nenašel čas. Až to vědomí, že je poslední den, mě nakoplo se obléknout, napsat Anežce, vzít foťák a vyrazit do Národní Galerie. Když jsem si vystály kilometrovou frontu, koupily lístky, kabáty si hodily do šatny, vyšly všechny schody, co jsme měly, zarazila nás tuna lidí v přední části výstavy. Asi i ostatní potřebovali stejné nakopnutí od posledního dne jako já. Takže jsme přeskočili první část s tím, že se tam na konci vrátíme. 
A začaly jsme...



"Kde budu žít příště"
Máte pocit, jako byste koukali do obrovského komínu nahoře a do hluboké jámy pod vámi. Celé je to způsobeno optickým klamem zrcadel, které jsou na stropě i na podlaze. Skvostné.  Ale nemůžu říct, že by mi z té propasti nebylo špatně.



"Autoportrét" a "Rodinný portrét"
Naprosto mě dostalo jak realisticky vypadá to zmuchlání papíru a látky. Toto jeho „období“ se mi líbilo asi ze všech nejvíc. Je to realistické, přesto neuvěřitelně zajímavé. Takový věci mám ráda.




Napravo je "Motýl" ze součástek od motoru. Jak byste vy využili nepotřebný motor?




Měly jsme se koukat do televize, kde jsme byly vidět my a ostatní se na nás mohli dívat venku na další televizi. Vtipné pojetí vlastního portrétu. Lidstvo vždycky bude televize fascinovat.








Na této krajině jsem si zamilovala ty kaluže. Kdybych nestála v malé místnosti se spoustou lidí, myslela bych si, že je to realita.




miluju hru světel a tvarů



"Ecce homo"
klasická klasika
Mísí se tam jeho různáobdobí. 
Člověk, motor, závody, roztrhání, mírná inspirace Dalím...




Tahle výstava mě hodně bavila. Byla různorodá, ale přesto měla určitý řád. Přenesli jsme se v ní přes motory k abstrakci až ke krajině. Lidé na nás koukali polonazí i zahalení do látek nebo balících papírů. Motory byly součástí obrazů i samostatné exponáty. Přímky letěly do nekonečna a některé tvary vůbec nedávaly smysl. Obrazy byly roztrhané a přesto nebyly.
Chci víc takovýchto výstav.